Sadský triatlon
17. 9. 2007
Pro letošní sadský triatlon jsem usmlouval mladého, perspektivního tahouna dobrmana ..Kinga Černý trůn. Již jsem s ním letos proběhl pár závodních tratí na lyžích, pěšky i na kole, ale triatlonová kombinace plavání, jízdy na kole a běhu měla být jeho premiérou. Oblačnost a teploměr dával dost velkou naději, že ihned po skončení dovolené navštívím svého lékaře, aby mi diagnostikoval angínu, nebo zápal plic a já tak další týdny se budu moci pečlivě starat o svého mrňouska. Archibald King of Kouřim si zřejmě připadal jako David před Goliášem, když potkal Keníka, bohužel se tak ale nechoval. Jeho zděšené pištění a učůrávání děsilo nejen jeho, ale i nás přihlížející. Na velké vybavování nebyl čas a tak honem do depa závodů. Zde jsem potkal moravského kolegu se svým ridgebackem a prohodili jsme pár společenských vět. Pořadatel již pracoval a i veterinář si chtěl přijít na své, když Lucku upozornil na jakýsi drobný nedostatek ohledně očkování. Naštěstí úpravu uší nikdo neřešil a ani ostatním lidem nevadilo kupírování. Ze zkušeností z minulých závodů jsem nedal na proklamované časové údaje a byl ve střehu, jaká kulišárna nás letos čeká. Startovní čísla byla namalována rovnou na tělo a tak nic nebránilo se odebrat na start. Já jsem se musel odebrat ještě do budky TOI, kde jsem se pomodlil a zanechal zde oběť na plastovém oltáři. Keník vidouce jízdní kolo, táhnul jako buvol. Na pláži již bylo připraveno střídací depo po plavbě a já zde rozprostřel na své celtě potřebné věci a to v tomto pořadí: ve čtverci A1 helma, rukavice a brýle, A2 vodítko a míček, ve čtverci B1 lžíce na boty a boty, v B2 ručník a triko. Můj doprovod zatím probíral v přátelském rozhovoru Keníkovu krásu a další kynologické nezbytnosti. Mezitím již kategorie malého okruhu odstartovala a já s Keníkem šli na start. Lucka byla jako živá návnada na pláži. Na startovišti Keník divočil za tenisákem takovým způsobem, že jsem měl obavu zda mi ho nespolkne ještě před odstartováním. Vzhledem k tomu, že nebyl čas na nějaké ladění techniky plavání a já uvěřil majitelce, že plave jako vodní krysa, stanovil jsem tuto strategii. Po startovním výstřelu hodím tenisák co nejdále k bojce, kterou musíme obeplavat a pak se uvidí jak překonáme 150 m vodní plochy. V žádném případě se nesmí otočit zpět směrem k břehu, to by byl můj konec!! 5..4..3..2..1..start a já hodil míčkem přesně tak jak jsem chtěl. Keník vyplaval celem způsobně a já s ním držel tempo. Než stačil tenisák skousnout, tak jsem po něm chňapnul a odhodil ho zase kus před něj. Tentorkáte byl rychlejší on a tak jej ukořistil do tlamy. Tím ovšem nabyl dojmu, že se s ním má vrátit zpět na břeh a začal se otáčet. Pevně jsem jej uchopil za postroj a stahoval do směru, ale jemu se plavalo o dost líp jak mě. Jeho čtyři nohy si hrabaly ve vodě, občas se ode mě odstrčily, zatímco já se snažil jednou rukou udržet se nad vodou. Chvíli jsem vítězil já, chvíli Keník. Podle toho vypadala naše plavba. Ta tahanice nemohla trvat donekonečna, protože jak mě, tak Keníkovi docházely síly na vzájemný boj. Asi v polovině jsem už začínal nabývat dojmu, že potupně skončíme zpátky na břehu. Ovšem představa, že bychom se ošidili o zbytek koupání, projížďky na kole a procházce lesem, mě vybičovala k maximálnímu výkonu. Také obava z kyselého obličeje majitelky vykonala své. Ještě jsem musel vyřešit dilema, zda je lepší zažít kyselý obličej, nebo utopit Keníka. Nakonec jsem si řekl, že raději ten rybník společně vypijeme než abychom zkroušeným krokem vylezli z vody jinde než na pláži. Podařilo se mi opět z jeho huby vyrvat míček a hodit jej o kousek dál, tím jsem získal trochu jeho pozornosti. Pak jsem změnil i taktiku, kdy jsem se dostal mezi Keníka a břeh a tudíž mu bránil vlastním tělem v plavbě tímto směrem. Rovněž nás v tu chvíli předplavával jiný pes, což dalo mé hnědé štice správný směr a chuť do plavání. Míček jej už dávno přestal zajímat. Lucka začala z břehu volat na svého plaváčka a tak jsme sice unaveni, ale živí, se dostali až na břeh. Já měl nohu zdrápanou jako když jsem se proplazil ostnatým drátem, Keník měl snad jen obroušené drápy. Lapajíce po dechu jsem se nasoukal do bot, trička a helmy a vyrazil na trať. Před námi vyjela závodnice s ESP a my ji následovali v těsné blízkosti. To mělo výhodu, protože přes parkoviště jsme projeli bez těch potíží co měli ostatní, že jim psi zahýbali k jejich autům. Také jsem měl v přímém přenosu její havárii, kdy pes neodbočil na strávnou cestu a ona s kolem zajela do houští. My s Keníkem jsme tyto situace řešili opatrněji. Při každé změně směru jsem včas a důrazně ho seřval a on šlapal jako hodinky. Brzdy jsem klidně mohl nechat doma, protože trať byla pohodová, plná písku. Ten jsem za chvíli měl úplně všude.. v puse, nose, uších i v lahvi s pitím. V polovině trati jsme předjeli závodníka, který startoval před námi a tak jsme měli příjemný pocit. V cíli jsme odložili kolo, helmu, rukavice a nasadil jsem na čelo šátek a znovu se vydali na trať. Keník již měl trochu slin u huby po 5 km běhu a do druhého 4 km kola se mu nějak nechtělo. Dokonce zkoušel mě očůrat, ale když nic za 2 vtařiny nevymáčkl, nenechal jsem ho lajdačit a vyšponoval ho k dalšímu výkonu. Po dvou kilometrech nás předbíhal strakatý ESP s jeho pánem a my se ho chvíli drželi. Jakmile se nám ztratil z dohledu, solovým během jsme vyšlapovali k cíli. Keník udržoval pěkný tah v cvalu a já už mu ani nemusel říkat kam poběžíme. To plemeno budoucnosti již vědělo kudy vede trať. Do cílové rovinky jsme vyloženě sprintovali. Pořadatel nás na místě odměnil buřtem pro Keníka a Poděbradkou pro mě. Vyhlášení výsledků bylo tak trochu zklamáním. To, že jsem bednu nechal doma, za to mohu sám, ale za to, že jsme dopadli až na pátém místě se musím podělit rovným dílem s Keníkem. On zvoral plavání a já jsem asi při běhu už tak rychle nekmital nohama. Jedině kolo nám šlo obě ma skvěle.
Diplom, konzerva a propiska byla naší výhrou za páté místo v čase 0:43:40. Ovšem největší výhrou bylo to, že jsme se dokodrcali zdraví do cíle. Keník se tak může pyšnit titulem Železný pes, protože zde platí hlavně Guttenbergovské, že důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.
Diplom, konzerva a propiska byla naší výhrou za páté místo v čase 0:43:40. Ovšem největší výhrou bylo to, že jsme se dokodrcali zdraví do cíle. Keník se tak může pyšnit titulem Železný pes, protože zde platí hlavně Guttenbergovské, že důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.
Náhledy fotografií ze složky rok 2007
