psí ráj v Krakonošově

Votický závod na České Sibiři!

Závodní sezona na „suchu“ pomalu končí a s ní i šance urvat poslení body do hodnocení závodních týmů o výkonostní třídy. To je snad jediný důvod, proč se hnát na dva dny takovou dálku do neprozkoumaných končin naší vlasti. To, že jsem stejně měl cestu do Prahy, odkud je to již co by kamenem dohodil a zbytek dojel vozem Chrysler Voyager a že Keník měl již závodní absťák, byl jenom další kladný moment. Počasí se na nás moc neusmívalo a i první přejetí odbočky z hlavní silnice naznačilo, že té smůly bude asi trochu víc. Výhoda mobilních telefonů nám zajistila, že jsme na závodiště přijeli včas a já se mohl zaregistrovat na kategorii bikejoringu a canicrossu. Na kole jsem startoval jako první. Keník byl jako spoutaný uragán a také se stejnou silou vyrazil na trať. Po 200 m rovinky byla ostrá levá zatáčka, kterou jsme málem minuli. Pořadatel asi proto tam dal ocelové zábrany. Pak nás značky vedly stále do kopců po rozmáčené cestě i necestě. Na louce zas byl problém udržet správný směr, aby se sprintový závod nezměnil v orientační, či záchranářský. Ze 7,4 km dlouhé trati jsme začali ukrajovat slušným tempem. Keník byl zapřený v postroji ať se jelo do kopce, či z kopce. Byl to obrovský rozdíl proti Sorbonovi. Po cestě se vyskytl jeden malý problém a to ten, že Lucky kolo, ačkoliv jí určitě ladí s jejím sportovním oblečením, tak odmítalo na velkých převodnících přehazovat řetěz. Celou trasu jsem odšlapal na prostředním tácu, což byl takový kompromis. Sjezd z kopců mám rád, ale většinou je naděje, že rozjeté kolo dokáži včas ubrzdit. Keník nebral vůbec zřetel na fyzikální zákony, že získaná polohová energie přeměněná na pohybovou znásobená jeho tahem se musí nějakým způsobem zmařit. Zpočátku jsem volil domluvu, ale čím víc jsem se blížil k místu, kde pod železničním vidaduktem se trať lámala v bahenním bazénu ostře doprava, tím víc jsem zesiloval svůj povel „POMALU!“ , který se nesl krajem, až jsem nakonec musel použít záchrannou formuli „NESERMĚ!!!! POMALŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!“ To bylo 800 m do cíle a tam již věděli, že se k nim blíží neovladatelné spřežení. Keník zřejmě cítil konec potácení blátem a také svojí sponzorku a proto táhl ze všech sil. Poslední sjezd do cílové rovinky s provotočivou zatáčkou dával spousty naděje, že ještě na závěr předvedeme kotrmelec. Bůh asi usoudil, že se na nás vyřádil dost, nebo jen nedával chvilku pozor, ale my to sjeli. Mé vytřeštěné oči a zoufalý výraz byl dobře maskovaný pod vrstvou bláta. Měl jsem 110% chutí se na další běh vykašlat, ale trenérka zjistila, že Keník není ani udýchaný a tak jsme museli nastoupil na hormadný start běhu. Já snad musel být omámený grogem, protože jsem souhlasil. Všichni muži s jednou dámou přesně v 14 h vyběhli na stejně dlouhou trať. Hoch s nohama závodního pštrosa nám utekl hnedka po startu a zbytek pelotonu ho následoval se závistivým pohledem. Keník ještě stihnul kavalírsky podrazit nohu dámě a pelášil jako kdybych seděl na kole. Mě tak stačilo jen zvedat nohy. Bohužel mu to vydrželo akorát těch 200 m po rovince. Pak zbylých 7 200 m se neustále na mě otáčel s tázavým pohledem, kde jsem nechal kolo a proč jdeme tak pomalu. Můj dech se totiž krátil úměrně se stoupáním. Přesto jsme se vydrápali až na vršek a můj krok se mohl prodloužit díky tažné síle bojového psa, šampiona Slovenska, čekatele na další tituly se zkouškou IPO1. Jakmile jsme přeběhli tu trošku roviny, začali jsme klesat k cíli. V mých botách se přelila studená voda z pat ke špičkám a od klusajících nohou Keníka na mě dopadalo bláto. Do cíle jsem se dopotácel jako poslení, ale živý a zdravý. Nitka na mě nebyla suchá, za to jazyk byl jak troud. Honem jsem se převlékl opět za člověka a nasadil masku veselého závodníka, zvláště když to bylo podloženo výsledkovou listinou s mým jménem na druhém místě v bikejoringu.

Den druhý:

Po příjezdu jsme zjistili, že všich startovali o hodinu dřív a mají tudíž odzávoděno. Nechtělo se mi hodit jen tak flintu do žita a tak jsme okšírovali Keníka, já popadl kolo a šli jsme na to. Po startu to jelo moc pěkně, bohužel to jelo stejnou rychlostí i když jsem brzdil ze všech sil. To jsem začal tušit, že tento závod bude ještě zajímavý. A taky byl. Což o to, do kopce jsem brzdy nepotřeboval, ale z kopce se docela hodily. 2/3 okruhu jsem tedy absolvoval sice s problémy, ale ještě to šlo ustát. Horší bylo když se trať stočila na louku která klesala do údolí. Prvních 200 m jsem měl zamáčknuté brzdy na doraz a rovměž tak i zuby, ale to je rázem změnilo. Přední kolo najelo šikmo na brázdu a již se nevrátilo do správného směru. Naopak zatočilo s řidítky, které já jsem pustil a obloučkem překonal, abych pak přistál pěkně hubou ve sběhu. Keník mě ještě kousek popotáhl, protože to pěkně klouzalo, než poznal, že je něco špatně. Já jsem zase viděl, že špatně je to s kolem. Přední brzdy zablokované, řidítka protočená. Bleskem jsem zhodnotil situaci a nezdála se až tak špatná. Naskočil jsem na kolo a to jsem asi ani neměl dělat. 5idítka se protočila zase kolem dokola a o nějakém brždění nemohlo být ani řeč. Moje nohy klouzaly po louce jako namydlené a já řval jako tur. Keník se asi bál, že ho dojedu a přejedu mu nohy, protože se snažil přede mnou utéci a tak táhl na plné pecky. Ještě jsem tak proklouzal půl kilometru než se mi podařilo zastavit a slézt z kola. První mě napadla myšlenka, že bych kolo mohl hodit do křoví a říci v cíli, že mě loupeživý lapka okradl, pak jsem si řekl, že bych si někde mohl sednout na pařez a nechat se dovézt do cíle organizátorem, ale nakonec zvítězila myšlenka, že třeba Lucka bude chtít prodat kolo aspoň do šrotu. Vzal jsem kolo za zbytky, na Keníka zavolal aby táhl třeba do pr***e a začal kmitat nohama po cestě. Zjistil jsem, že nakonec tento způsob dopravy není až o tolik pomalejší než při jízdě na kole, což nakonec potvrdila i výsledková listina. V cíli jsem asi vzbudil i soucit, když  se mě ptali, jestli ještě i poběžím. Já byl v takovém varu, že jsem na to kývnul a Keníka se stejně nikdo neptal. Pořadatel mě tedy omávnul a já vyběhl počtvrté na stejnou trať. Na trati již žádné kontroly nebyly, ale i tak jsme překonali celou délku. Do kopce jsem to změnili na dogtreking, po rovině a z kopce jsme popoběhli. Časomíra se v cíli pěkně nudil 51 minut, ale co naplat. S náladou na bodě mrazu, s nadějí na medaili na nule jsme naložili veškerý movitý majetek do vozu a šli na vyhlášení výsledků jako na popravu. Sponzorka – trenérka tažného psa vyhodnotila tento víkend jako Černý pátek a krach na burze, protože nás viděla v obou kategoriích na chvostu startujících. Náladu jí nezvedla ani gulášová polívka a studené kafe. Keník i já jsme mohli mít akorát tak stažený ocas a dělat neviňátka. Pořadatelka začala vyhlašovat výsledky a já se již zvedal k nástupu. 8. místo jsem neobsadil!! Můj kámen ze srdce byl dole!! 7. místo jsem také nezískal. Dobrá, někdo měl větší smůlu než já. Na 6. místě byl také někdo jiný, což jsem přičítal tomu, že třeba má starého psa jako je Sorbon a prostě už to tak neběhá. Když vyvolala 5. místo, měl jsem za to, že jde o omyl. 4. místo by byl úspěch, ale nebyl jsem tam. Smířil jsem se s tím, že mě prostě neklasifikovali pro závadu na stroji. Nevěřil jsem uším, když jsem slyšel, že jsem třetí!!! Oč větší bylo moje překvapení, když jsem z výsledkové listiny zjistil, že jen 2 vteřiny mě dělily od druhého místa. Další udivení bylo, že konkurent z běhu měl větší průměrnou rychlost než já na kole...ale na to jsem zvyklý i od Soni Klikarové J

- další obrázky závodních teamů http://www.petsoudku.rajce.idnes.cz

- výsledková listina http://www.ceskasibir.estranky.cz/clanky/zavody/ceskou-sibiri-2007---sprint