Sprint v Červeném Kostelci
Červenokostelecký závod
Všechno jednou skončí a tak i závodní kariéra Sorbona se nachýlila ke svému závěru. Původně měl být jeho posledním závodem Svatováclavský cross v Mladé Boleslavi, ale protože tam za něho táhnul Keník, měl odklad. Presentace musela být již v pátek a tak jsem po 20 h vyrazil z domova, abych v 21:30 h dorazil do autocempu Brodský v Č. Kostelci. Příprava vzhledem k předpovědi počasí byla impozantní: dva spacáky, stan, plná taška teplého prádla ve dvojím vyhotovení na všechny případy, elektrická kamna a bedna s jídlem od celozrnné stravy, přes energetické nápoje k lahvi rumu. Organizátor pracoval až do půlnoci a bezproblémově mě zapsal do startovní listiny. Dvě pivka na dobrou noc sice chutnala, ale v noci se krutě vymstila. Za tuhé zimy jsem musel opustit svůj vyhřátý spačáček od Archibalda. I ten se z něho vyštrachal a šel udělal bobek, zatímco Sorbon dál spal na přední sedačce. My, odlehčení, jsme opět ulehli na rozložené zadní sedadlo Subaru. Do rána jsme někteří spali jako zabití. To jen já jsem stále kontroloval, jestli prckovi netáhne na záda, či se neodkopal. Moje teorie, že jej nasoukám ke mně do spacáku se stala nesplnitelnou, protože jeho dlouhé nohy tomu dosti bránily. Kohout zakokrhal v 7 h a my vyskočili na první ranní procházku . Pak jsme udělali zájezd do města, kde v Plusu jsem pořídil další zásoby. Venku je pak Archie sežral a hned taky vytlačil bobeček. Ještě nákup telefonní nabíječky do auta a hybaj zpět. Takticky jsem našel volné místo u el. sloupku a tak mohla el. kamínka začít s vytápěním vozidla. Počasí stále bylo dosti ledové a to jak s kapkami,tak i pár krupek spadlo. V pravé poledne se odstartoval závod a já se Sorbonem na to šel hned pár minut po tom. Konferenciér divákům představil Sorbona a já raději ani nedutal. Po odpočtu jsem vyběhl vpřed,ale Sorbon se k tomu moc neměl. Očima loupal směrem k autu a já jen slyšel, jak komentátor za námi volá, že je zvědavý kdo koho dotáhne do cíle. Sorbon si ovšem brzy rozmyslel svoji stávky a začal se opírat do postroje. To ho ovšem po 400 m přestalo bavit a doslova se na to vysral. Trpělivě jsem počkal až poslední bobek dopadne na zem a Sorbon dvakrát hrábne zadníma nohama na znamení úklidu. Pak se dal do pohybu. Žádné extra rychlé tempo to nebylo, ale přeci jen to bylo rychlejší jak chůze. Tak nás za 1 km předběhl mladíček se svým karavanním psem. Konečně do Sorbona vnikla touha běžet. Zda to bylo tím, že chtěl chytit střapatý ocas běžce před námi, nebo ho hnala hanba, že se nechal předběhnout, to nevím, ale je fakt, že jsem ho musel až brzdit, abychom tu dvojku před námi nepředběhli. S jakým vypětím jsem to musel dělat je jasně vidět na fotografii, kterou pořídil profesionální fotograf. Moje tvář štvance, zatímco Sorbonek si v pohodě kluše za pejskem. Konečně jsem se podíval pravdě do očí a to poznání mě vedlo k tomu, že pro příště bych měl zvolit raději noční etapy, nebo běhat v kukle zásahové jednotky, či si sehnat masku veselého závodníka. Do cíle však ještě zbýval pěkný kousek a jelikož Sorbon stále měl před očima něco pohyblivého, tak i táhnul. Cílová rovinka ukončila naše trápení. Psi i já jsme se mohli najíst a ulehnout v příjemně vytopeném autě. Nikdo se nemůže divit, že jedno oko za druhým se uzavíralo. Večer jsem byl prozřetelnější a ačkoliv byla v hospodě zábava, já si vypil u předváděného filmu grog a s lahví kofoly šel ležet. Do kofoly mi ukapával jeden frťánek rumu za druhým a tak spánek nedal na sebe dlouho čekat. Zjistil jsem, že je to značná výhoda bydlet v autě. Člověk může i ze spacáku vypustit psa na venčení, aniž by se nějak moc musel pohybovat a tak se vyčerpávat. A tak ráno jsme se probudili jako rybičky. Jen tu mojí rybičku pěkně bolely všechny ploutve! Start byl na 10 hod a tak na nějaké velké manévry nebyl čas. V 10:15 h jsem zase stál na startovní čáře. Jediné moje přání bylo, abychom se docajdali do cíle. Jelikož jsme startovali jako poslední, tak nás ani nikdo nepředběhl. Tím pádem pro Sorbonka to byl příjemný podzimní výlet. Už ani já neměl moc sil ho stále vybízet do běhu a nechal ho, aby si udával to své důchodcovské tempo. O minutu s horším časem jsme se dokobrcali do cíle a měli tím svoje splněno. Sorbon si nacpal břicho a já vzal Arčího na procházku k ostatním psíkům. S jejich mushery jsme přitom probrali další závodní vyhlídky a zavzpomínali na minulé závody. I v řadách obecenstva Archie vzbudil obdiv a byl několikrát velmi pochválen a focen do osobních deníčků. Vyhlášení výsledků přineslo to, co se dalo očekávat. Umístění v první desítce bylo zásluhou malého počtu startujících, ale i tak jsme podali vcelku uspokojující výsledek v konkurenci mladých dravců. Sbalení svých pár švestek nedalo žádnou práci a tak jsme si ze závodů odváželi: diplom, výsledkovku, 1 kg krmiva BONO, krabici s jídlem, prázdnou lahev od RUMU a plnou tašku oblečení, které jsem ani nevytáhl.
Archie si okouknul závodiště, kde příští rok již bude bojovat o svoje místo na bedně a Sorbon se stejným pohledem rozloučil se svojí závodní kariérou, kterou si třeba ještě někde jen tak cvičně zopákne....
http://lenkab.rajce.idnes.cz/Cerveny_Kostelec_2007/ foto
Náhledy fotografií ze složky rok 2007